22 Cdo 524/2023
precedent - judikát NS
Spoluvlastnictví s nedostatečně identifikovaným vlastníkem lze soudně zrušit. Žalobu lze podat i proti neznámým dědicům spoluvlastníka zapsaného v katastru.
Co to znamená
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou nižších soudů, které žalobu odmítly pro neurčitost, a rozhodnutí později potvrdil. V téže sérii řízení soudy spoluvlastnictví zrušily a pozemky přikázaly našim klientům. Na rozhodnutí později odkázaly soudy 8×.
Průběh a zdroje
- Okresní soud v Kutné Hoře, rozsudek 5 C 169/2021
- Nejvyšší soud, usnesení 22 Cdo 524/2023
- Nejvyšší soud, usnesení 22 Cdo 1994/2023
Rozhodnutí
Okresní soud v Kutné Hoře, rozsudek 5 C 169/2021 ze dne 30. 6. 2022
- ECLI
- ECLI:CZ:OSKH:2022:5.C.169.2021.1
Salvia (slv.cz)
Originál: rozhodnuti.justice.cz
Z odůvodnění
Žalobu odůvodnil tak, že žalovaný je dle evidence katastru nemovitostí nedostatečně identifikovatelným vlastníkem, přičemž žalobci se i přes jeho snahu nepodařilo žalovaného blíže ztotožnit a kontaktovat stran uzavření dohody.
Soudu se nepodařilo přes pátrání zjistit současné bydliště žalovaného a dále ani s největší pravděpodobností určit, zda je žalovaný vůbec stále naživu či nikoliv. Soud proto žalovanému ustanovil k hájení jeho zájmů opatrovníka
za situace, kdy žalobce neměl nadále zájem setrvat v podílovém spoluvlastnictví účastníků k předmětným pozemkům a kdy žalobce ani neměl možnost uzavřít s žalovaným, který je neznámého pobytu, dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodl na návrh spoluvlastníka soud. Nutno dodat, že v řízení nebyly tvrzeny ani zjištěny důvody, které by případné rozhodnutí o zrušení podílového spoluvlastnictví za současné situace vylučovaly.
Plné znění rozhodnutí
Anonymizované znění, jak je zveřejnil soud.
Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci
žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D.
sídlem Panská 895/6, 11000 Praha 1 - Nové Město
proti
žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený opatrovníkem Mgr. Tomášem Hoblem
sídlem nám. Jana Žižky z Trocnova 2, 28601 Čáslav
o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
I. Zrušuje se podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, pozemku parc. [číslo] orná půda, pozemku parc. [číslo] orná půda, a pozemku parc. [číslo] vodní plocha, všech zapsaných u [stát. instituce], [stát. instituce], pro [územní celek], [katastrální uzemí].
II. Pozemek parc. [číslo] ostatní plocha, pozemek parc. [číslo] ostatní plocha, pozemek parc. [číslo] orná půda, pozemek parc. [číslo] orná půda, a pozemek parc. [číslo] vodní plocha, všechny zapsané u [stát. instituce], [stát. instituce], pro [územní celek], [katastrální uzemí], se přikazují do výlučného vlastnictví žalobce.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu částku ve výši 325.000 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V. Žalobce je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kutné Hoře náhradu nákladů státu, o jejichž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením, v rozsahu 50 %.
VI. Žalovaný je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kutné Hoře náhradu nákladů státu, o jejichž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením, v rozsahu 50 %.
Odůvodnění:
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, pozemku parc. [číslo] orná půda, pozemku parc. [číslo] orná půda, a pozemku parc. [číslo] vodní plocha, všem zapsaným u [stát. instituce], [stát. instituce], pro [územní celek], [katastrální uzemí] (dále též jen„ předmětné pozemky“). Žalobu odůvodnil tak, že žalovaný je dle evidence katastru nemovitostí nedostatečně identifikovatelným vlastníkem, přičemž žalobci se i přes jeho snahu nepodařilo žalovaného blíže ztotožnit a kontaktovat stran uzavření dohody. Žalobce je v současné době jediným spoluvlastníkem, který předmětné pozemky aktivně užívá, obdělává je a udržuje je. Za takové situace neměl nadále zájem na setrvání ve spoluvlastnictví, a proto navrhl jeho zrušení a přikázání předmětných pozemků do jeho výlučného vlastnictví. Dle žalobce nebylo reálné dělení společných věcí vhodné, neboť by se tím podstatně snížila jejich hodnota. U zemědělsky využívaných pozemků by došlo i ke snížení jejich samostatné obdělávatelnosti. Připomněl, že jednou z podmínek reálného rozdělení věci je souhlas spoluvlastníků, který nemůže být minimálně ze strany žalovaného očekáván z důvodu neznámého pobytu, přičemž ustanovený opatrovník ustanovený pro zastupování žalovaného v soudním řízení ani tento jakožto hmotněprávní úkon nemůže udělit. Přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce za současného uložení povinnosti zaplatit žalovanému vypořádací podíl je i pro žalovaného příznivější, neboť právo na jeho zaplacení se promlčí po deseti letech. Pokud by došlo k reálnému dělení věcí, po zákonem předpokládané době by vlastnické právo k nim přešlo na stát bez jakékoliv kompenzace.
2. Soudu se nepodařilo přes pátrání zjistit současné bydliště žalovaného a dále ani s největší pravděpodobností určit, zda je žalovaný vůbec stále naživu či nikoliv. Soud proto žalovanému ustanovil k hájení jeho zájmů opatrovníka, který odkázal na znění zákona i judikaturu vztahující se k posloupnosti možností vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví. Opatrovník poukazoval na to, že i přes výhrady zpracovaného znaleckého posudku je možné přistoupit k reálnému dělení nemovitostí jako zákonem upřednostněné možnosti. V případě předmětných pozemků by nedošlo k jejich výraznému znehodnocení. Navrhl proto ustanovení geodeta ke zpracování geometrického plánu, dle nějž by bylo možno předmětné pozemky reálně rozdělit, a to i s přihlédnutím k otázce přístupu k pozemkům, jejich svažitosti, bonity, apod. Prvně právě poukázal i na riziko spojené s vyplacením vypořádacího podílu v případě přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce a možnost promlčení nároku na jeho zaplacení.
3. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení a znaleckým posudkem, z nichž zjistil následující skutečnosti:
4. Účastníci jsou v katastru nemovitostí zapsáni na [list vlastnictví] jako podíloví spoluvlastníci pozemku parc. [číslo] ostatní plocha (o výměře 56 m2), pozemku parc. [číslo] ostatní plocha (o výměře 399 m2), pozemku parc. [číslo] orná půda (o výměře 1.756 m2), pozemku parc. [číslo] orná půda (o výměře 11.238 m2), a pozemku parc. [číslo] vodní plocha (o výměře 203 m2), všech v [katastrální uzemí], a to každý z nich podílem ve výši ½ (prokázáno výpisem z katastru nemovitostí). Výpisem z účtu žalobce bylo zjištěno, že disponuje peněžními prostředky násobně převyšujícími částku uvedenou jako výši vypořádacího podílu dle výroku III. tohoto rozsudku, přičemž tuto skutečnost potvrdila přímo i banka (prokázáno výpisem z účtu žalobce za období květen 2022 a potvrzením [právnická osoba], ze dne 23. 6. 2022).
5. Ze znaleckého posudku [číslo] ze dne 26. 4. 2022 [celé jméno znalce] a výslechu znalce bylo dále zjištěno, že z důvodu nedostatečného množství uskutečněných prodejů v dané lokalitě za poslední roky hodnotu předmětných pozemků stanovil nikoliv obvyklou cenou, kterou s ohledem na uvedené nebylo možno objektivně zjistit, nýbrž tržní hodnotou, tedy hodnotou vycházející z nabídek na realitním trhu v daném místě a porovnatelných lokalitách. Jelikož tržní hodnota bývá v rozsahu až o 10 % vyšší než obvyklá cena, zohlednil tuto skutečnost v použitém koeficientu redukce pramene ceny, kdy zjištěnou hodnotu pozemků redukoval o 3 %. Při srovnání hodnoty předmětných pozemků vycházel z dostatečného vzorku porovnávaných nemovitostí, kdy při srovnání zohlednil i kritéria lokality, rozlohy a tvaru pozemku a širších vztahů (přístupnosti), přičemž tržní hodnotu pozemku parc. [číslo] stanovil ve výši 560.000 Kč, pozemku parc. [číslo] ve výši 67.000 Kč, pozemku parc. [číslo] ve výši 14.000 Kč, pozemku parc. [číslo] ve výši 1.000 Kč a pozemku parc. [číslo] ve výši 8.000 Kč Celkem tak tržní hodnota předmětných pozemků činí 650.000 Kč.
6. Dále znalec dospěl k závěru, že reálným dělením předmětných pozemků by došlo ke snížení jejich tržní hodnoty o 10 - 15 %. Vycházel přitom i ze svých praktických zkušeností, kdy při reálném dělení pozemků ke snížení jejich hodnoty v tomto rozsahu dochází. Prakticky by bylo možno uvažovat jen o dělení pozemku parc. [číslo] který je přístupný z veřejného prostranství sousední silnice [číslo] to pouze za předpokladu, že Krajská správa a údržba silnic [územní celek] by dala souhlas ke zřízení zatrubněného sjezdu na dělený pozemek s nutností realizace sjezdu rozhledovými trojúhelníky. U pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] vyslovil závěr, že s určitostí lze předpokládat, že příslušný stavební úřad neodsouhlasí jejich dělení, neboť nejsou přímo přístupné z veřejného prostranství. U zbylých komerčně nevyužitelných pozemků jejich dělení postrádá logiku a při jejich nevyužitelnosti by došlo k dalšímu znehodnocení ceny. Nevyloučil, aby po rozdělení pozemku vznikly dva pozemky obdobné velikosti a hodnoty, nicméně u zemědělsky využívaných pozemků se nebyl schopen dále vyjádřit k otázce jejich další využitelnosti a možnosti je obhospodařovat. Konečně opakovaně poukazoval, že je otázkou, zda by stavební úřad s dělením pozemků případně souhlasil.
7. Podle § 1140 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.
8. Podle § 1142 odst. 2 o.z. zemědělský pozemek může být rozdělen jen tak, aby dělením vznikly pozemky účelně obdělávatelné jak vzhledem k rozloze, tak i k možnosti stálého přístupu. To neplatí, pokud má být pozemek rozdělen za účelem zřízení stavby nebo za takovým účelem, pro který lze pozemek vyvlastnit.
9. Podle § 1143 o.z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
10. Podle § 1144 odst. 1 o.z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.
11. Podle § 1147 věty první o.z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.
12. Ve smyslu shora uvedených ustanovení §§ 1140 a 1143 o.z. za situace, kdy žalobce neměl nadále zájem setrvat v podílovém spoluvlastnictví účastníků k předmětným pozemkům a kdy žalobce ani neměl možnost uzavřít s žalovaným, který je neznámého pobytu, dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodl na návrh spoluvlastníka soud. Nutno dodat, že v řízení nebyly tvrzeny ani zjištěny důvody, které by případné rozhodnutí o zrušení podílového spoluvlastnictví za současné situace vylučovaly.
13. Jde-li pak o otázku vypořádání podílového spoluvlastnictví, i současná úprava dle o.z. stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být jednotlivé způsoby vypořádání použity. Soud rozhodující o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tak není vázán návrhy účastníků (§ 153 odst. 2 o.s.ř.), a proto byl soud v projednávané věci povinen nejprve zkoumat, zda je rozdělení společných věcí možné, neboť soud je povinen hledat cestu, aby - pokud je to možné - byly věci ve spoluvlastnictví účastníků reálně rozděleny, byť i takové řešení nevyhoví všem účastníkům (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5353/2015). Dokonce ani samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není optimální, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Skutečnost, že nově vzniklé nemovitosti bude možné užívat„ s určitým omezením oproti předchozímu stavu“ nebo že budou zřízena věcná břemena, není významná. Ani nesouhlas některého spoluvlastníka s konkrétním způsobem rozdělení nebrání tomu, aby soud takové rozdělení provedl (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1338/2021). Reálným rozdělením nemovité věci se pak rozumí reálné rozdělení zpravidla v součinnosti se znalcem a při nezbytné existenci oddělovacího geometrického plánu. Reálným rozdělením tak není, jestliže se více samostatných věcí rozdělí bez dalšího mezi účastníky. Přitom nelze v zásadě namítat nic proti takovému rozdělení druhově stejných věcí, kdy každý z účastníků dostane určitou věc a částka stanovená na vyrovnání pak není vysoká (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005). Nutno dodat, že s ohledem na uvedenou judikaturu bylo vyloučeno uvažovat o případném dělení samostatných pozemků mezi účastníky bez jejich reálného rozdělení. Jednak to bylo vyloučeno pro různorodost využití předmětných pozemků, jednak i pro skutečnost, že jen samotná hodnota pozemku parc. [číslo] šestinásobně převyšuje hodnotu všech ostatních vypořádávaných pozemků dohromady, a proto nebylo možné jednotlivé pozemky rozdělit mezi účastníky tak, aby každý z nich získal do výlučného vlastnictví pozemky v přibližně stejné hodnotě jako druhý ze spoluvlastníků. Vycházeje z judikaturních závěrů tak byl soud v této věci nucen uvažovat, zda je namístě předmětné pozemky reálně rozdělit, kdy i tyto všechny netvoří soubor na sebe navazujících nemovitostí. Je vhodné jen připomenout, že i s ohledem na shora uvedené se soud neztotožnil se závěry žalobce, že k reálnému rozdělení společné věci je třeba souhlasu všech spoluvlastníků.
14. Nejprve vzal soud v úvahu pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] kdy se zcela jednoznačně musel ztotožnit se závěry znalce, že o reálném dělení těchto pozemků nelze ani uvažovat. Dle soudu bylo na místě přihlédnout k malé rozloze obou pozemků a jejich nízké hodnotě (dohromady 9.000 Kč). Reálným dělením těchto pozemků by vznikly drobné pozemky nejen zemědělsky (jako nyní), ale i jiným způsobem zcela nevyužitelné, jejichž již tak nízká hodnota by dalším rozdrobením zcela jistě klesla ke zcela mizivé hodnotě.
15. Ohledně ostatních pozemků bylo nutno dále zohlednit, že pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] jsou zemědělsky využívané a v katastru nemovitostí zapsané i jako orná půda, pozemek parc. [číslo] ač jako orná půda není v evidenci katastru nemovitostí veden, je taktéž zemědělsky využíván. Zemědělský pozemek může být přitom rozdělen jen tak, aby dělením vznikly pozemky účelně obdělávatelné jak vzhledem k rozloze, tak i k možnosti stálého přístupu (srovnej ustanovení § 1142 odst. 2 o.z., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5353/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 789/2019). Jde-li ve světle těchto právních závěrů o pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] bylo nutno při rozhodování zohlednit především jejich rozlohu a tvar, kdy dělením dle výše spoluvlastnických podílů by byla další zemědělská využitelnost pozemku parc. [číslo] (výměra 399 m2) takřka vyloučena a pozemku parc. [číslo] podstatně snížena, neboť z příloh znaleckého posudku (ortofomapa s měřítkem) se podává, že (dle způsobu dělení) by dělením pozemku parc. [číslo] vznikly dva pozemky o šířce max. cca 15 m či o délce max. cca 30 m, a je-li možno v současné době uvažovat o případném obhospodařování předmětného pozemku za využití zemědělských strojů, tato možnost by po reálném rozdělení zcela jistě byla s ohledem na manipulaci s těžkou zemědělskou technikou na obdělávaném pozemku vyloučena, což by se významným způsobem odrazilo i v hodnotě nově utvořených pozemků. Soud pak přihlédl i k tomu, že čtyři výše uvedené pozemky tvoří soubor prostorově na sebe navazujících nemovitostí a jejich případné reálné dělení a přikázání mezi více vlastníků by mělo vliv i na jejich využitelnost. V případě pozemku parc. [číslo] který má velkou rozlohu, vhodný tvar a nachází se i v rovinatém terénu, by tak jako u jediného přicházelo v úvahu jeho účelné obdělávání i po jeho případném reálném rozdělení, zde ovšem soud přihlédl k dalšímu kritériu (které se uplatní i v případě výše uvedených pozemků), a to snížení hodnoty pozemku jeho dělením až o 15 %. Jde právě o hranici, kdy jde již o podstatné snížení hodnoty dělené společné nemovitosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015). Soud tedy dospěl k závěru, že předmětné pozemky není možné reálně rozdělit, a je proto třeba přistoupit k zákonem dalšímu předpokládanému způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví. Je vhodné na tomto místě pouze dodat, že při rozhodování nebylo přihlédnuto ke znaleckým závěrům, které přesahovaly do práva veřejného, neboť soud je povinen problematiku zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví povinen nahlížet ryze z pohledu práva soukromého. Zohledněny tedy nebyly závěry znalce o tom, jaké úpravy bude třeba za součinnosti státních orgánů při reálném dělení provést, ani spekulace znalce o tom, jak se k případnému rozdělení pozemků postaví stavební úřad.
16. Za shora uvedeného se soud zabýval tím, zda jsou při nemožnosti dělení společné věci ve smyslu § 1147 o.z. splněny podmínky pro to, aby byly předmětné pozemky přikázány do výlučného vlastnictví některého z účastníků řízení. Žalobce o přikázání pozemků do jeho výlučného vlastnictví projevil zájem. Ačkoliv pak z ustanovení § 1147 o. z. vyplývá jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to právě zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, je nutné také zkoumat jeho solventnost. Tímto způsobem se totiž každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající hodnotě jeho spoluvlastnického podílu a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Žalobce v řízení prokázal, že je solventní osobou, neboť jeho finanční možnosti umožňují zaplacení vypořádacího podílu takřka okamžitě. Proto soud po zrušení podílového spoluvlastnictví (výrok I. tohoto rozsudku) rozhodl o způsobu jeho vypořádání tak, jak je uvedeno ve výrocích II. a III. tohoto rozsudku, kdy žalobci jako spoluvlastníku, do jehož výlučného vlastnictví byly společné věci přikázány, uložil povinnost zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu částku ve výši 325.000 Kč odpovídající polovině (dle podílu žalovaného) zjištěné hodnoty vypořádávaných nemovitostí.
17. Výrok IV. tohoto rozsudku je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žádný z účastníků neměl ve věci úspěch oproti neúspěchu druhé strany řízení. Řízení o vypořádání společného jmění manželů a zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou zvláštním druhem řízení, tzv. iudicium duplex, ve kterém se rozdíly mezi postavením žalobce a žalovaného stírají, neboť oba účastníci mohou vystupovat na jedné či druhé straně v závislosti na tom, který z účastníků podá žalobu dříve. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení tak nelze zvýhodnit účastníka jen proto, že podal žalobu dříve a soud věc projednal a rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví. I tak je nicméně základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů zásada úspěchu ve věci. Toto základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele, nebo přiznání náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svých chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů. Ani okolnost, že soud není vázán návrhem na vypořádání a že tedy může věci, jež procesní strany učinily součástí řízení, vypořádat i jinak, má samozřejmě pro úvahy soudu o náhradě nákladů řízení význam. Ten se však neprojevuje ve vyloučení možnosti aplikace § 142 o.s.ř., ale ve způsobu, jakým stanovit úspěch ve věci (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 186/20, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3183/2014). V projednávané věci tak nebylo možno do míry úspěchu ve věci započíst skutečnost, že podílové spoluvlastnictví účastníků bylo zrušeno. Do míry úspěchu a neúspěchu ve věci by pak mohla být zahrnuta skutečnost, jaký způsob vypořádání každý z účastníků navrhoval a jak soud o tomto způsobu nakonec rozhodl. Ačkoliv soud o vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodl způsobem, který navrhoval žalobce, vzal v potaz, že žalovaný (který by byl případně povinen náhradu nákladů řízení zaplatit) se řízení osobně nezúčastnil a jeho skutečné stanovisko nemohlo být zjištěno, přičemž jeho zájmy hájil ustanovený opatrovník, který reálné rozdělení věcí navrhoval především z procesní opatrnosti. Za tohoto stavu soud dospěl k závěru, že není možné rozhodnout dle § 142 odst. 1 o.s.ř., přičemž ani žádný z účastníků náhradu nákladů řízení nežádal.
18. O povinnosti účastníků zaplatit státu na nákladech řízení státu částku, která bude určena samostatným usnesením (výroky V. a VI. tohoto rozsudku), soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř., kdy stát má toto právo vůči oběma účastníkům rovným dílem, neboť ve věci oba účastníci zaznamenali stejný úspěch. Jelikož o základu již soud mohl s ohledem na výsledek řízení rozhodnout, nýbrž o celkové odměně znalce [celé jméno znalce] nebylo ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí dosud pravomocně rozhodnuto, bude výše nákladů řízení státu v souladu s ustanovením § 155 odst. 1 o.s.ř. určena samostatným usnesením.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře.
Nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci.
Nejvyšší soud, usnesení 22 Cdo 524/2023 ze dne 15. 3. 2023
- ECLI
- ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.524.2023.1
Salvia (slv.cz)
Originál: Nejvyšší soud
Z odůvodnění
Stejně tak, není-li znám dědic spoluvlastnického podílu zemřelého podílového spoluvlastníka, je přípustné, aby žaloba o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byla podána proti jeho neznámému dědici
Odmítnutí žaloby pro vady - a následné potvrzení odmítavého rozhodnutí - tedy v řešené věci nebylo namístě. Jako stranu žalovanou totiž lze označit neznámé dědice. Pokud jde o označení zemřelé (zůstavitelky), je v dané věci označena nezaměnitelně, neboť má jít o konkrétní osobu zapsanou v katastru nemovitostí.
Je sice pravdou, že žalobce nedoplnil přesnou adresu posledního bydliště (uvedl pouze obec XY) ani datum narození a úmrtí, z návrhu je však patrné, že jde o konkrétní osobu (M. K.), kterou orgány státní správy zapsaly do veřejného seznamu jako spoluvlastnici vypořádávaných pozemků bez bližších údajů, resp. s údajem „adresa neznámá“.
Plné znění rozhodnutí
Anonymizované znění, jak je zveřejnil soud.
22 Cdo 524/2023-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. M., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti žalovaným neznámým dědicům po M. K., případně M. K., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 20 C 277/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2022, č. j. 84 Co 219/2022-116, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2022, č. j. 84 Co 219/2022-116, a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. srpna 2022, č. j. 20 C 277/2022-13, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 8. 2022, č. j. 20 C 277/2022-13, odmítl návrh žalobce doručený soudu prvního stupně 21. 6. 2022 (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Podle soudu prvního stupně postrádala žaloba na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví náležitosti řádného návrhu, neboť žalobce jako stranu žalovanou označil neznámé dědice po M. K. Soud prvního stupně proto žalobce vyzval k doplnění žaloby, a to k označení žalovaného (dědice, eventuálně M. K.) jménem, příjmením a bydlištěm, eventuálně datem narození, případně datem úmrtí. Na výzvu reagoval žalobce tím, že katastrální zápis spoluvlastnického práva M. K. ke spoluvlastněným pozemkům byl převzat z pozemkových knih a patrně předchází rok 1951. Žalobu tedy směřoval proti M. K., ale s ohledem na vysokou pravděpodobnost jejího úmrtí a ztrátu způsobilosti být účastníkem řízení podal žalobu současně proti jejím neznámým dědicům. Dále upřesnil, že bydlištěm M. K. a jejích dědiců je obec XY. Podotkl, že M. K. označil nezaměnitelně, neboť jde o konkrétní osobu, kterou státní orgány vedou ve veřejném seznamu. Navrhl, aby soud ustanovil neznámým dědicům po M. K. nebo M. K. opatrovníka. Následně soud prvního stupně žalobu odmítl, neboť žalobce podle závěru soudu ve lhůtě vady podání neopravil, pročež neměly být dány všechny náležitosti návrhu podle § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 10. 2022, č. j. 84 Co 219/2022-116, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud v odůvodnění pouze stručně uvedl, že se shoduje se závěrem soudu prvního stupně o neurčitosti označení strany žalované. Žalobcem zmiňovanou judikaturu pak považoval za nevyužitelnou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily, kdo je v dané věci žalovaným. Žalobce jednoznačně uvedl, že žalovanou je primárně M. K. s bydlištěm v obci XY, která je vedena v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice předmětných spoluvlastněných pozemků. Neznámí dědicové po M. K. pak tehdy, jestliže M. K. ztratila způsobilost být účastníkem. Zdůraznil, že označení účastníků nemůže být formální překážkou, kterou je omezován přístup ke spravedlnosti. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2101/98 označí-li soud v rozhodnutí účastníky způsobem, který neodpovídá požadavkům § 79 odst. 1 o. s. ř., není to na újmu vykonatelnosti rozhodnutí, je-li možné z něj bez pochyby dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. Tento závěr považuje za aplikovatelný na tuto věc s tím, že zde nebyly dány podmínky pro postup podle § 43 o. s. ř. Soudy obou stupňů judikaturu nerespektovaly a odchýlily se od závěrů Nejvyššího soudu. K možnosti žalovat neznámé dědice zemřelého pak žalobce uvedl, že podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že nezná-li žalobce jména a adresy dědiců zemřelého, nic mu nebrání, aby podal žalobu proti neznámým dědicům zemřelého. To platí i tehdy, pokud jde o dosud v dědickém řízení nezjištěný okruh dědiců (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 751/2006). Soudy v dané věci ani nevysvětlily, proč namítanou judikaturu nerespektovaly. Nevysvětlily ani, proč nerespektovaly princip materiální publicity, jestliže není vyvráceno, že žalovaná je vlastníkem předmětných nemovitostí tak, jak je zapsáno. Tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak a dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena. Odkázal i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3564/15 o povinnosti soudů interpretovat žalobu v souladu s právem na přístup k soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání, které došlo po uplynutí dovolací lhůty, žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 149/2005 a na nález Ústavního soudu IV. ÚS 155/99.
Žalovaným nebylo dovolání doručováno.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce vymezil otázku možnosti označit v žalobě jako stranu žalovanou neznámé dědice zemřelého.
Tato otázka zakládá přípustnost dovolání i jeho důvodnost.
Z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé a třetí o. s. ř. vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu je třeba jako účastníka řízení označit v prvé řadě jménem a příjmením, které fyzická osoba užívá na základě zápisu v knize narození nebo jiných rozhodných skutečností (uzavření manželství, rozhodnutí o povolení změny jména nebo příjmení apod.); údaj o jménu (popřípadě jménech) a příjmení musí být uveden přesně v takové podobě (znění), která odpovídá těmto skutečnostem. Neurčitým podáním, pokud jde o označení účastníka řízení, je např. podání obsahující natolik nedostatečné označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci. Přesnou identifikaci účastníka obvykle neumožňuje také jeho označení původním jménem, názvem nebo obchodní firmou, a nikoliv jménem, názvem nebo obchodní firmou, které fyzické nebo právnické osoby v době podání v souladu se zákonem používají. Ovšem jen takové označení účastníků řízení v žalobě, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci, představuje nedostatek náležitosti žaloby, který brání pokračování v řízení (srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 1993, sp. zn. 6 Cdo 14/93, publikované v časopisu Právní rozhledy, č. 2/1994, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 4 Cmo 240/96, publikované v časopisu Soudní rozhledy, č. 5/1996, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2989/2013, jakož i Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 275, 500). Pokud by účastník neznámého pobytu nebyl blíže označen, a to údaji umožňujícími jeho identifikaci a nezaměnitelnost s jinou osobou, nemohly by se uplatnit subjektivní účinky právní moci rozhodnutí (§ 159a odst. 1 o. s. ř.) a tudíž by rozsudek vůči tomuto „účastníkovi“ neměl žádné účinky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 550/2006, publikované v časopisu Soudní rozhledy, č. 1/2007). Má-li podání vady, je soud zpravidla povinen vyzvat účastníky postupem podle § 43 o. s. ř. k jejich odstranění.
Není-li znám zůstavitelův dědic, judikatura soudů již dříve připouštěla možnost, že žalobu lze podat proti „neznámému dědici zůstavitele“ a že „neznámému dědici zůstavitele“ mohl být v občanském soudním řízení ustanoven opatrovník (srov. například rozbor a zhodnocení „K některým otázkám ochrany vlastnictví nemovitostí a řešení vztahů mezi vlastníky sousedících pozemků“, uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobné závěry učinila novější judikatura, dovodila-li, že věřitel může podat žalobu proti neznámému dědici zemřelého (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 751/2006, které bylo uveřejněno pod č. 89/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo že věřitel může uplatnit svou pohledávku žalobou u soudu podanou proti „neznámému dědici“ zemřelého dlužníka, jestliže za řízení o dědictví nebo jinak dosud nebylo objasněno, jaké zůstavitel zanechal dědice (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, které bylo uveřejněno pod č. 70/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně tak, není-li znám dědic spoluvlastnického podílu zemřelého podílového spoluvlastníka, je přípustné, aby žaloba o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byla podána proti jeho neznámému dědici (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4947/2008, které bylo uveřejněno pod č. 87/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
V řešené věci žalobce označil v žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jako žalované neznámé dědice po M. K., která je v katastru nemovitostí spolu s žalobcem zapsána jako spoluvlastnice pozemků navržených k vypořádání. Takovému postupu žalobce z hlediska náležitostí žaloby nic nebránilo a i judikatura jej výslovně připouští. Soud prvního stupně však i přesto žalobce vyzval podle § 43 o. s. ř. k doplnění žaloby, a to k označení žalovaného (dědiců, eventuálně M. K.) jménem, příjmením a bydlištěm, eventuálně datem narození, případně datem úmrtí. Ve vztahu k požadavku na označení neznámých dědiců byla výzva nadbytečná, relevantní mohla být pouze ve vztahu k požadavku na doplnění označení M. K. jako potenciální zůstavitelky.
V reakci na výzvu žalobce doplnil, že údaj o spoluvlastnickém právu M. K. byl do katastru nemovitostí vložen z pozemkových knih. Upřesnil také, že bydlištěm M. K. a jejích dědiců je obec XY. Dovolací soud se domnívá, že žalobce v daném případě naplnil požadavek na nezaměnitelnost osoby. Osoba byla řádně identifikována jménem a příjmením. Je sice pravdou, že žalobce nedoplnil přesnou adresu posledního bydliště (uvedl pouze obec XY) ani datum narození a úmrtí, z návrhu je však patrné, že jde o konkrétní osobu (M. K.), kterou orgány státní správy zapsaly do veřejného seznamu jako spoluvlastnici vypořádávaných pozemků bez bližších údajů, resp. s údajem „adresa neznámá“. Pro žalobce by ostatně byly bližší informace o zůstavitelce jen velmi obtížně zjistitelné.
Odmítnutí žaloby pro vady - a následné potvrzení odmítavého rozhodnutí - tedy v řešené věci nebylo namístě. Jako stranu žalovanou totiž lze označit neznámé dědice. Pokud jde o označení zemřelé (zůstavitelky), je v dané věci označena nezaměnitelně, neboť má jít o konkrétní osobu zapsanou v katastru nemovitostí.
Námitka týkající se materiální publicity přípustnost dovolání nezakládá, neboť ve vztahu k ní žalobce uvedl, že právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak a zároveň že nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Jde přitom o dvě různá hlediska vymezení přípustnosti podle § 237 o. s. ř., která se vzájemně vylučují [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)].
Jelikož usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Soudy jsou v této věci vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázány (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu
Nejvyšší soud, usnesení 22 Cdo 1994/2023 ze dne 19. 12. 2023
- ECLI
- ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1994.2023.1
Salvia (slv.cz)
Originál: Nejvyšší soud
Z odůvodnění
Odmítnutí žaloby pro vady - a následné zastavení řízení ve vztahu k neznámým dědicům - tedy v řešené věci nebylo namístě. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu totiž připouští v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podat žalobu proti neznámému dědici, není-li znám dědic spoluvlastnického podílu zemřelého podílového spoluvlastníka.
V řešené věci žalobkyně označila v žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jako žalované T. P. a neznámé dědice po T. P., která je v katastru nemovitostí spolu s žalobkyní zapsána jako spoluvlastnice pozemku navrženého k vypořádání. Takovému postupu žalobkyně z hlediska náležitostí žaloby nic nebránilo a i shora označená judikatura Nejvyššího soudu jej výslovně připouští.
Plné znění rozhodnutí
Anonymizované znění, jak je zveřejnil soud.
22 Cdo 1994/2023-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. K., zastoupené Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Panská 895/6, proti žalovaným 1) T. P., zemřelé XY, a 2) neznámým dědicům po T. P., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 121/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2023, č. j. 37 Co 336/2022-39, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2023, č. j. 37 Co 336/2022-39, se ve výroku I, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že se řízení zastavuje, se ve vztahu k žalovaným neznámým dědicům a ve výroku II ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
II. Dovolání se ve zbylé části odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 11. 2022, č. j. 4 C 121/2022-12, odmítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zrušení spoluvlastnictví k pozemku p. č. XY, zapsanému u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY a přikázání tohoto pozemku do jejího výlučného vlastnictví (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 10. 2022, č. j. 4 C 121/2022-7, byla žalobkyně vyzvána k odstranění vady žaloby spočívající v nedostatečné a nejednoznačné identifikaci „osoby žalované“. K odstranění vady žalobkyní nedošlo. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud soud přesně neví, kdo má být účastníkem řízení a zda má označený subjekt způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád), nemůže věc projednat, neboť nejsou splněny podmínky řízení.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 3. 2023, č. j. 37 Co 336/2022-39, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud po provedeném šetření uzavřel, že T. P., rozená K., byla naposledy hlášena k trvalému pobytu na adrese XY, a zemřela dne XY, když místo úmrtí „není evidováno“. Tato osoba nemohla vstoupit do procesních vztahů, které se zakládají podáním žaloby, neboť jí od samého počátku řízení chyběla způsobilost být jeho účastníkem. Nedostatek podmínky řízení zde byl již při jeho zahájení a jedná se o nedostatek neodstranitelný. Řízení proto zastavil. Nad rámec odvolací soud uvedl, že „zjištění okruhů dědiců po 1. žalované je věcí žalobkyně“, která má pro „dodatečné projednání dědictví po 1. žalované, díky postupu odvolacího soudu, všechny potřebné údaje“.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily „kdo je v dané věci žalovaným“. Žalobkyně jednoznačně uvedla, že žalovanou je primárně T. P., která je vedena v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice předmětného pozemku. Sekundárně jsou to (neznámí) dědicové po T. P.; to tehdy, jestliže T. P. „ztratila způsobilost být účastníkem řízení“. Zdůraznila, že označení účastníků nemůže být formální překážkou, kterou je omezován přístup ke spravedlnosti. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, označí-li soud v rozhodnutí účastníky způsobem, který neodpovídá požadavkům § 79 odst. 1 o. s. ř., není to na újmu vykonatelnosti rozhodnutí, je-li možné z něj bez pochyby dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. Tento závěr považuje za aplikovatelný i na tuto věc. K možnosti žalovat neznámé dědice zemřelého pak žalobkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a uvedla, že nezná-li jména a adresy dědiců zemřelého, nic jí nebrání, aby podala žalobu proti neznámým dědicům zemřelého. To platí i tehdy, pokud jde o dosud v dědickém řízení nezjištěný okruh dědiců (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 751/2006). Soudy obou stupňů ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu nerespektovaly a odchýlily se od jejích závěrů, aniž by vysvětlily, z jakého důvodu tak učinily. Odkázala i na nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3564/15, o povinnosti soudů interpretovat žalobu v souladu s právem na přístup k soudu, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 149/2005, na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 155/99, a zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 524/2023. Navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaným nebylo dovolání doručováno.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 - 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Dovolání ve vztahu k zastavení řízení vůči žalované T. P.:
10. Ačkoliv dovolatelka dovoláním napadla usnesení odvolacího soudu v plném rozsahu, v souvislosti se zastavením řízení ve vztahu k zemřelé T. P. dovolatelka neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za splněný. Proto dovolání v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
11. K námitkám ohledně možnosti označit v žalobě jako stranu žalovanou neznámé dědice zemřelé:
12. Tato otázka zakládá přípustnost dovolání i jeho důvodnost.
13. Z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé a třetí o. s. ř. vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu je třeba jako účastníka řízení označit v prvé řadě jménem a příjmením, které fyzická osoba užívá na základě zápisu v knize narození nebo jiných rozhodných skutečností (uzavření manželství, rozhodnutí o povolení změny jména nebo příjmení apod.); údaj o jménu (popřípadě jménech) a příjmení musí být uveden přesně v takové podobě (znění), která odpovídá těmto skutečnostem. Neurčitým podáním, pokud jde o označení účastníka řízení, je např. podání obsahující natolik nedostatečné označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci. Přesnou identifikaci účastníka obvykle neumožňuje také jeho označení původním jménem, názvem nebo obchodní firmou, a nikoliv jménem, názvem nebo obchodní firmou, které fyzické nebo právnické osoby v době podání v souladu se zákonem používají. Ovšem jen takové označení účastníků řízení v žalobě, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci, představuje nedostatek náležitosti žaloby, který brání pokračování v řízení (srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 1993, sp. zn. 6 Cdo 14/93, publikované v časopisu Právní rozhledy, č. 2/1994, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 4 Cmo 240/96, publikované v časopisu Soudní rozhledy, č. 5/1996, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2989/2013, jakož i Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 275, 500). Pokud by účastník neznámého pobytu nebyl blíže označen, a to údaji umožňujícími jeho identifikaci a nezaměnitelnost s jinou osobou, nemohly by se uplatnit subjektivní účinky právní moci rozhodnutí (§ 159a odst. 1 o. s. ř.) a tudíž by rozsudek vůči tomuto „účastníkovi“ neměl žádné účinky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 550/2006, publikované v časopisu Soudní rozhledy, č. 1/2007; toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz). Má-li podání vady, je soud zpravidla povinen vyzvat účastníky postupem podle § 43 o. s. ř. k jejich odstranění.
14. Není-li znám zůstavitelův dědic, judikatura soudů již dříve připouštěla možnost, že žalobu lze podat proti „neznámému dědici zůstavitele“ a že „neznámému dědici zůstavitele“ mohl být v občanském soudním řízení ustanoven opatrovník (srov. například rozbor a zhodnocení „K některým otázkám ochrany vlastnictví nemovitostí a řešení vztahů mezi vlastníky sousedících pozemků“, uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobné závěry učinila novější judikatura, dovodila-li, že věřitel může podat žalobu proti neznámému dědici zemřelého (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 751/2006, které bylo uveřejněno pod č. 89/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo že věřitel může uplatnit svou pohledávku žalobou u soudu podanou proti „neznámému dědici“ zemřelého dlužníka, jestliže za řízení o dědictví nebo jinak dosud nebylo objasněno, jaké zůstavitel zanechal dědice (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, které bylo uveřejněno pod č. 70/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně tak, není-li znám dědic spoluvlastnického podílu zemřelého podílového spoluvlastníka, je přípustné, aby žaloba o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byla podána proti jeho neznámému dědici (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4947/2008, které bylo uveřejněno pod č. 87/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
15. V řešené věci žalobkyně označila v žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jako žalované T. P. a neznámé dědice po T. P., která je v katastru nemovitostí spolu s žalobkyní zapsána jako spoluvlastnice pozemku navrženého k vypořádání. Takovému postupu žalobkyně z hlediska náležitostí žaloby nic nebránilo a i shora označená judikatura Nejvyššího soudu jej výslovně připouští. Přesto odvolací soud ve vztahu k neznámým dědicům po zemřelé T. P. řízení zastavil pro nedostatečné označení žalované strany.
16. Odmítnutí žaloby pro vady - a následné zastavení řízení ve vztahu k neznámým dědicům - tedy v řešené věci nebylo namístě. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu totiž připouští v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podat žalobu proti neznámému dědici, není-li znám dědic spoluvlastnického podílu zemřelého podílového spoluvlastníka.
17. Odvolací soud se tak v této části odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
18. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v části, ve které bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že se řízení zastavuje, ve vztahu k žalovaným neznámým dědicům zemřelé T. P. podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil [v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], a to včetně souvisejícího nákladového výroku a věc podle § 243e odst. 2 o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
19. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
20. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu